A co když zvlčím?

Všichni jsme je někdy měli nebo máme. Berličky, závislosti. Na čemkoli. Kouření, sladké, omamné látky, alkohol, nezdravé a nefunkční vztahy, přehršelé nakupování, workholismus, stejně tak utíkání do sportu, přejídání a mnoho dalších. Cokoli, čím “vyplňujeme” prázdné místo uvnitř nás samotných. Začnu u sebe. Já měla závislostí mnoho a stále si ještě nějaké nosím. Vyberu z nich jednu, kterou jsem měla hodně ráda. Kouření tabáku. Já to milovala, tu chuť, vůni, tu chvíli zastavení se, spočinutí, i ten samotný proces balení cigarety, byl to pro mě uklidňující rituál.

Kupovala jsem si balený tabák a uměla ho perfektně ubalit, nemusela by se za mě stydět ani linka nějaké cigaretové výroby. Vlastně v té době bylo pro mě nepředstavitelné, že bych s kouřením někdy přestala. Když je člověk v konání nějaké té neřesti, uleví se mu, uvolní se a zajímavé je, že s cigaretou v ruce jsem zažila i svou první “meditaci”.

Pamatuji si to úplně přesně. Sedím v poledne na balkoně, užívám si chvilku zastavení se, mám zavřené oči, slunce mi hřeje do tváře a za víčky vidím svěží červenou barvu. Je všude, celou mě obklopuje a najednou to přijde, takový pocit absolutní blaženosti, hluboký klid a vnitřní mír, že vše je správně, že já jsem správně, že jsem v bezpečí, v radosti, v lásce.

Dřív mi přišlo hloupé mluvit o tomto pocitu v souvislosti s “pauzou na balkoně”, ale dnes vím, že to bylo ono. Bylo to ONO :-).

Ale proč jsem tuhle neřest tolik milovala? Něco mi chybělo a já to zaplňovala, zalepovala touhle činností. Chyběla mi láska. Láska k sobě samé. Nedokázala jsem přijmout své nedokonalosti, životní zkušenosti, negativní emoce, své tělo, samu sebe a měla jsem spoustu masek, nepřijímala jsem to, jak se vyjadřuji, vůbec to , jaká jsem a jak jsem spokojená sama se sebou. A bylo to v pořádku. Je to v pořádku. Bůh ví, jaké by to pro mě bylo, kdybych v té době neměla nějakou svou berličku. Naše “berličky” jsou totiž takoví “pomocníci” na cestě k našemu opravdovému já.

K naší autenticitě, kterou se leckdy bojíme ukázat světu. Máme strach z toho, že nebudeme přijati, když se ukážeme v celé své přirozenosti bez masek a obalů. Ony jsou tu a volají, klidně se o mě „opři“. Ale kdy se ještě opírat a kdy berli odevzdat, poděkovat a jít zas dál? Je to tenký led.

A je to jen má zkušenost, má pravda, můj pohled, takhle to cítím já teď a tady, když píšu tyhle řádky a možná za pár let se nad tím usměju a uvidím to úplně jinak. Vše je vývoj, vše je změna. Ale zpětně, když se teď podívám do mé minulosti, potřebovala jsem si to vyzkoušet a prožít. A jak je to s tím odevzdáním? Ten čas přijde sám, přijde a my cítíme, že tu je. Ta potřeba přestat, přijde sama od sebe, bez tlaku a odporu nás samých.

A jak to vše souvisí s jógou? 

• Když jógu začnete praktikovat a zamilujete si ji, začnete ji i žít. A ona půjde pod povrch. Začne prohlubovat vaše cítění, vnímání, slyšení vnitřního hlasu, intuice. Otevře vám dveře “vidět” věci z jiných úhlů. 
• Vědomě se vydáváte na cestu za poznáním, žádná náhoda, vnitřně cítíte, že na té cestě toužíte být.
• Jóga nás pak učí mnohé, povznést se nad sebou a prohlédnout to, co je nám v tempu každodennosti zahaleno. Učí trpělivosti a lásce k vlastní bytosti. Posiluje naši víru v sebe sama i světa jako bezpečného místa, kde vše se děje pro nás, a to i v těžkých chvílích, kdy je nelehké to uvidět a věřit. 
• Jestli nějakou berličku máte, „nebičujte se“ za ní, neviňte se, nemějte pocit, že jste horší, nebo že se jí nikdy nedokážete zbavit.
• Všechno má svůj čas a jestli ještě nejste připravení, dříve nebo později zaťuká na dveře znovu.

Vnímám, že naše berličky souvisí s ještě jednou rovinou a tou je škatulkování. „Dělám (mám) to tak a tak, jsem taková a maková“ – i kdybych si tuhle větu říkala jen sama pro sebe a nikdy jí nevyřknula nahlas, v mé hlavě se vytvoří šuplíček do kterého už se nevědomky zařazuji. Každý den je jiný, neopakovatelný a i my jsme každý den jiné ( jestli čtou muži prominou :-)), jsme cyklické, ale o tom zas třeba příště.

Máme jiné nálady, potřeby, chuťe, touhy, možnosti. Jsme ženy, jsme změnou. A tak když strnule stojíme a chceme se držet nějaké škatulky, kterou jsme si samy na sebe „vymyslely“, ať se týká dětí, domácnosti, sportu, jídla, čehokoli –  je osvobozující nebát se udělat to jinak, být tou změnou.

Ráno se vzbudit a vše dělat tak, jak to cítím, poslouchat svůj tichounký vnitřní hlas. Opustit kontrolu, disciplínu, ohrádku a nebát se, že „zvlčím“.

Když si vytvoříme například šuplíček – nebudu jíst maso, jsem vegetariánka a porušíme ho nebo jen víme, že chuť na maso stejně máme. Okamžitě se z toho viníme, shazujeme, sypeme si popel na hlavu, že jsme to zas nezvládly, že jsme k ničemu nebo že už nemá ani cenu s tím znovu začínat.

Když to ale pojmeme podle svého naladění, tak jsou dny, kdy ho nepotřebujeme, nemáme na maso vůbec chuť a pak je vystřídají dny, kdy mám obrovskou touhu si ho dát, tělo říká jen si dej a my víme, že ho chce a je to tak v pořádku. Vnímáme sebe, své tělo a víme, že i když jsme nějaké maso snědly, vůbec to neznamená, že ho budeme jíst každý den.

Žít v té svobodě teď ano, teď ne, každou vteřinu se rozhodovat podle svého naladění a nedělat si kolem sebe „ohrádku“. A za jídlo si dosaďte cokoli. Jsem veganka, žiju bez cukru, jsem nekuřačka, nepiju alkohol, dítě „pouze nosím“, chodím jenom v barefoot, používám jen přírodní kosmetiku,… V mém životě bylo i období, kdy jsem si myslela, že svět je jen černobílý. Že je to tak nebo onak. A či B. Nic mezi tím. Dnes vím, že je pestrý, má tisíc barev duhy a tisíce možností. Netvořme si proto ohrádky a ponechme si, co největší svobodu.

                                                                                                         S láskou Gabča

Líbil se vám můj článek? Sdílejte ho na sociálních sítích, ať si ho mohou přečíst i další lidé! Budu se na vás těšit na svém Instagramu a Facebooku :-).