Proč nejet na 300 procent?

Minulé léto jsem jela za mojí kamarádkou, drahou bytostí, úžasnou ženou, na týden do Krkonoš. My dvě a čtyři naše milované děti, ve veliké chalupě. Každá svůj pokoj, abychom je mohly večer krásně uspat, ony se vzájemně nerušily a my si mohly na schodech mezi těma dvěma pokoji se sklenkou vína, konečně povědět a probrat všechno, co přes rok na výletech s dětmi si říct absolutně nejde. Trpělivost je nade vše a mně na mateřské bytostně došlo, že kdo si počká, ten se dočká:-).

A jak jsme tam hezky spolu všichni týden žili, úplně jsem zapomněla na to, jak je někdy těžké se s malými dětmi časově sladit, naplánovat dny, výlety, spánky, to že někoho už bolí nožky a někdo by chtěl naopak ještě chodit, prostě rozmanité potřeby nás všech. Pro mě bylo lepší vyrazit s miminkem v nosítku a starší dcerou na výlet hned po snídani, kdy pak Loty krásně usnula na mé hrudi a my mohly ujít nějaké ty kilometry. Zatímco má drahá má děti věkově mladší a celkem hodně „živé“, takoví dva čertíci, kteří ji nenechají chvilinku spočinout v klidu a jejich ranní zaopatření samozřejmě trvalo mnohem déle. Byl to skvělý týden a vždycky jsme to nakonec nějak vymyslely ke spokojenosti všech.

S mateřstvím totiž „chodí“ jedna kvalita, umět plánovat a když to nevyjde, být s tím v pohodě.

Nikdy jsem si neuměla tak dobře zorganizovat čas jako dnes. Nemyslím tím mít naplánovanou každou minutu dne, to by znělo děsivě. Myslím tím, umět se přizpůsobit situacím a potřebám svých i ostatních a být s tím v pohodě. Přijmout to, jak to je. Vzpomínám si, jak mi dříve „rozhodilo“ když věci nebyly podle plánu, když něco nevyšlo, bylo jinak, než mělo být. Dnes už to tak neřeším a mnohem víc plynu s tím. A v těch Krkonoších mi došla jedna věc, my ženy umíme skvěle plánovat, ale tak často se v tom ztratíme a neuděláme si žádný samy na sebe.

Myslíme to dobře, aby se všichni měli hezky, byli spokojení, chceme ale dávat, a proto se nejdříve musíme nabít my samotné, oddechnout, zrelaxovat. Stačí pár minut denně, přečíst si několik stránek oblíbené knihy, najíst se třeba, ale v klidu s plným soustředěním na to, co jím. Dát si vanu a nějaký aroma pečující rituál, když drahá polovička, kamarádka nebo babička pohlídá, nebo když děti spí. Cokoliv, co máme rádi a je nám příjemné a nemusí to být hodina času, to s malými dětmi ani nejde, ale pár minut, kdy si vzpomenu na sebe, a plním se pozorností k sobě. Tady začíná úcta a sebedůvěra, kterou chceme ukazovat našim dětem.

Ne se usmívat a v duchu být „sedřená z kůže“.

Proto si skoro každý den tento rituál dopřávám a je to většinou jóga, která mi všechny tyto benefity přináší, pohladím tělo i duši v každodenní kratičké ranní sestavě a pak si jednou za čas pustím nějakou příjemnou meditaci, udělám takovou duševní hygienu a člověk zas může s radostí dávat dál. Mám ráda pohyb a dělá mi dobře umět „vypnout“ mysl a jóga je pro mě touto kombinací.

Téma času na sebe se mi také hodně promítlo do domácnosti a uklízení vůbec. Pocházím z rodiny, kde se uklízelo hodně a často, tatínek byl taková uklízecí četa, měl prostě úklid rád a já to jako dítě vstřebala a to samé jsem si odnesla do svojí rodiny. S první dcerou jsem se ještě těchto mých zarytých vzorců držela a často byla „sedřená z kůže“, ale s narozením té druhé jsem to pustila, vlastně sama nad sebou žasnu, že mi dnes nevadí celodenní rozházené hračky a takový lehký „neúklid“ po celém domě. Ne, že bych si začala libovat v nepořádku (tak daleko ještě nejsem :-))), ale uvědomila jsem si, co je pro mě důležité a čemu chci dávat pozornost. Raději si s dětmi zahraju hru, přečteme knížku, zatancujeme nebo jdeme do lesa, než abych trávila čas neustálým pobíháním po domě a uklízením hraček a spousty jiných věcí.

Ano, mohly by to uklízet děti a ta starší to celkem dělá, ale s batolátkem je to práce nekonečná. A tak mám ze sebe vlastně radost, že jsem pustila jeden ze svých hluboko zarytých vzorců. Vlastně se mi od té doby dost ulevilo, připomněla jsem si, že každý den má svůj vymezený čas a já se každý den probouzím s určitým množstvím energie na ten daný den a velkou část této energie nechci vložit do uklízení a domácích prací a večer si říct, děti jsem si moc neužila, ale mám tu krásně uklizeno. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak je důležité umět rozprostřít svou energii do celého dne a být v tom šťastná.

Jet na 300 procent a být nekonečně unavená, to už ne. U mě hrál velkou roli i perfekcionismus a smíření, že teď s dětmi věci nebudou dělané na 100 procent, ale třeba jen na 60, 40 a někdy třeba zas na sto, ale teď je to tak, jak je a tak to má být. Pro nás ženy, s malými dětmi, v neustálém pohybu, ruchu, radosti i starosti, je moc důležité nezapomínat na sebe a každý den si dopřát kratičký rituál, pár minut, kdy se nebudu o nikoho starat a věnuji je jen sama sobě. 

A jak na pár minut jógy každý den v té spoustě povinností:

1)Nemít špatný pocit z toho, že dám přednost sobě. My samotné dáváme celý den pozornost dětem, jsme tu pro ně, ale je velmi důležité mít dávání a přijímání v rovnováze, tím, že si udělám čas pro sebe.

2) Jóga po ránu. Mám na sobě vyzkoušené, že nejefektivnější je zacvičit si třeba i pár minutovou lekci, hned po ránu, nejlépe po probuzení před snídaní, s prázdným žaludkem, kdy ještě má mysl není rozvířená a jsem celkově víc v klidu a taky už mám vyzkoušené, že nezacvičím-li si hned po ránu, během dne pak už dám většinou přednost něčemu jinému. Ještě toto a tamto  a na „můj čas“ pak většinou řada vůbec nepřijde.

(Doma už mám takový ranní rituál. Po probuzení se všichni ještě v peřinách pomazlíme, pak je na řadě oblékání a hygiena. Starší dcera už je samostatná, tu mladší samozřejmě zaopatřuji já. Potom dám dětem něco malého na zub před snídaní, někdy ani nechtějí a počkají si a já se vrhnu na podložku užít si svých 10-15 minut. Loty, ta mladší samozřejmě za mnou několikrát přijde, chce se třeba pomazlit, dát mi pusu, někdy chce nakojit a když jí vyhovím spokojeně odejde a nechá mě, si to docvičit. Ta doba cvičení se samozřejmě protáhne, ale nikdo nebrečí ani se nevzteká a všichni jsme spokojení).

3) Když se to někdy nepovede a zacvičit si prostě nejde, tak to nechám, zkusím to odpoledne, večer nebo další den. Jde o to nevypadnout z toho úplně, nevykašlat se na to, neříct si dneska jsem vynechala, tak už to celé nemá smysl. Vynechat je úplně v pořádku, jen je důležité zpátky do toho naskočit. V pořádku je také cvičit třeba jen dvakrát, třikrát týdně, cvičit jen po večerech nebo když děti po obědě spí. Jakkoli si přizpůsobit praktikování jógy sobě a své rodině tak, aby mi v tom bylo dobře, aby nám přinášela to, co od ní očekáváme. Každý máme jiné děti, návyky, potřeby a rituály.

4) Také se musím zmínit o samotné lekci jógy, pozicích, které v ní jsou. Není vůbec nutné praktikovat mnoho pozic během krátkého času a ani nemusí být nijak „krkolomné“. Dřív jsem si myslela, že když nedám nohu za hlavu a neudělám provaz, nemá smysl s jógou vůbec začínat. Jde o to, že každý máme jiné tělo a tím i jiné možnosti. Nepotřebujeme fyzicky náročné pozice, žádný výkon, o to tady nejde. Smyslem jógy je jediné, spojit se sám se sebou.

Přeji vám, ať každý den najdete svých pár minut, které přinesou žití ve větší lehkosti, radosti a spokojenosti : -).

Líbil se vám můj článek? Sdílejte ho na sociálních sítích, ať je inspirací i dalším lidem :-). Budu se na vás těšit na svém Instagramu a Facebooku.