Čas bez jógy.

Když se na testu objevily dvě čárky byla jsem radostí bez sebe, ten okamžik byl zhmotněné štěstí, miminko jsme si moc přáli. Už několik let jsem vedla lekce jógy a sama pro sebe si cvičila skoro každý den. A jóga se opravdu stala takovou mou přítelkyní, se kterou se cítím dobře. Protáhnout se po ránu, ještě chviličku udržet myšlenky v ranním tichu, mít nádherně klidnou prázdnou hlavu a pak se zpřítomnit a poděkovat, za nový den – to byl můj každodenní rituál. Po probuzení to bylo takové uvědomění si toho dne. To, že je tu zas, a že to není samozřejmost, být za něj vděčná.

A právě tímto ranním rituálem jsem si to krásně připomínala. A pak, když jsem podruhé otěhotněla přišlo mi samozřejmé, že budu celé těhotenství cvičit. Napřed mojí “každodenní klasiku”, pak jemnější ásany a gravid jógu, plánovala jsem si. Už mám přeci “něco za sebou”, cvičím dlouho a už se těším až si jógu s miminkem v bříšku užiju. A hle, realita byla úplně jiná. Od začátku těhotenství jsem měla “žaludek na vodě” a cvičit, i když jsem si to moc přála, prostě nešlo. Nedělalo mi to dobře. Vůbec.

A ten pocit “žaludku na vodě”, se mnou už zůstal. Byla to taková lehká, stálá nepříjemná nevolnost, která trvala od rána až do večera skoro celé mé těhotenství. Občas jsem se sice v nějaké pozici trošku protáhla, ale to bylo opravdu vyjímečné. A tak jsem se na těch devět měsíců musela s jógou rozloučit. Zůstaly mi však mé meditace a dechová cvičení.

Má drahá nevolnost.

Začala jsem navštěvovat dulu i porodní asistentku a měla jsem spousty informací ohledně stravování a jiných různých doporučení, která mi měla pomoci. Kvůli této nevolnosti se můj jídelníček skládal jen ze samých zdravých potravin. Někdy mi přišlo, že nemůžu jíst už vůbec nic z toho, co jsem jedla “předtím”. Dělala jsem si koupele, různé masáže, bylinky, všechno možné, ale dobře mi stále nebylo a časem jsem si na to už celkem zvykla. Na děťátko jsme se moc těšili a já byla vděčná, že ke mně “přišla” má druhá dcera.  Čím to ale je, že mi není dobře a jóga mi také nepomáhá?

Vlastně nic mi v té nevolnosti nepomáhá. Měla jsem pocit, že je tu něco , co si mám zvědomit, na co mám přijít, vyřešit, pochopit. Ale proč to tak je? Jak to “uchopit” a co si mám z toho vzít? Dávala jsem tomu spousty energie, ale zároveň jsem cítila, že takové křehké, zranitelné, nádherné období, jako je být těhotná, čekat miminko, své děťátko, nádhernou bytost, která se za pár měsíců ocitne tady, na tomto světě a budeme společně kráčet životem, že to mám jen přijmout. Přijmout ten stav nevolnosti, tu situaci a  dál se v ní nešťourat. Jenže někde vzadu mě hlodal červíček.

Proč se to tak děje? Proč z toho nedokážu “vyjít”? A pak jsem jednou, jako obvykle jela za svou porodní asistentkou, a ta mi ten den řekla:  „Víš, neotvírej možná teď tu skříň s kostlivci. Mohla by jsi se v té hloubce skříně také ztratit. Teď si to užij, už jsi tomu věnovala spousty energie, na práci na sobě ještě bude čas.“ Myslím, že jsem pochopila, co tím chce říct.  A to byl moment, kdy mi došlo, že na tom neskutečně lpím. Přišla mi do cesty tato nevolnost a já měla pocit, že tady se mám něco naučit, tady můžu vyrůst, dojít k nějaké vnitřní transformaci. A pak mi došlo, že cestou mého velikého chtění tam nedojdu. Přijala jsem ten stav nevolnosti a na duši, se mi neskutečně ulevilo.

Toužím své děťátko přivést na svět doma.

Už od začátku mého druhého těhotenství jsem toužila porodit své miminko doma. Ta touha byla obrovská. Začala jsem se zajímat, přečetla mnoho knih, shlédla a slyšela spousty rozhovorů, webinářů, úplně jsem se do toho ponořila. Vše jsem směřovala k tomuto přání. Hlavně z tohoto důvodu jsem si našla dulu i porodní asistentku, která mi sice už na začátku našich setkání řekla, že porod doma pro mě úplně není, právě kvůli těm nevolnostem a ještě pár obvyklým nezávažným zdravotním obtížím těhotných, ale já věřila, že to vyjde.

Vybrala jsem si tuto ženu na doporučení mé duly. Obě jsme věřily, že mě nakonec u domácího porodu doprovodí. A když se blížil příchod miminka na svět, jela jsem za ní na jednu z posledních návštěv a když jsme skončily s obvyklou prohlídkou zeptala jsem se, a z jejích úst vyšlo: „Mrzí mě to, ale k porodu doma tě nemůžu doprovodit, tvůj zdravotní stav by nemusel, ale mohl být komplikací, doporučuji ti jít do porodnice”. Její slova mi hučela v uších. Rozloučily jsme se a mně vyhrkly slzy jak hrachy. Nasedla jsem do auta a pro slzy ani neviděla na cestu, můj intenzivní pláč se zastavil asi po půlhodině řízení.

Věděla jsem, že porod se nedá naplánovat, že si to mohu vysnívat a přát, a že samozřejmě jde především o zdraví mé a mého miminka. Ta touha byla však obrovská. Po tom všem, co jsem si přečetla, shlédla, po té ohromné spoustě informací, o které jsem neměla při porodu první dcery ani zdání,  jedině tak  mi to dávalo smysl, porodit děťátko doma. A teď to bylo vše zahozené jednou větou. Mohla jsem znovu začít zjišťovat a hledat  jinou porodní asistentku, u které by to třeba vyšlo, ale bylo to téměř na konci těhotenství a tak jsem se rozhodla ponechat si sílu a energii pro sebe a své dítě.

Potřebovala jsem se ladit na miminko a sama na sebe. A tak jsem se rozhodla to pustit. Přijmout tak,  jak to je. Vždyť vše se děje pro mé nejvyšší dobro, „vzpomněla jsem si“. Víra v to, co život přináší, že tak to má být. Najednou to ze mě  spadlo. Má touha byla tak obrovská, že z ní vznikl tlak. Sama jsem si ho vytvořila. A teď ho pustila. Přestala jsem na tom lpět.

A porod mé dcery? Byl nádherný. V den, kdy se rozhodla přijít na svět, jsem byla do poslední chvíle doma a když jsme přijeli do porodnice, vše probíhalo v tichu, klidu, bez cizích lidí. Okolnosti se sešly tak, že nás nikdo nerušil. Byli jsme tam jen s mým mužem a dvě duše blízké. A když jsme jeli ráno domů, placenta tiše “odpočívala” na zadním sedadle, ale o tom zas příště:-).

Aparigráha, neulpívání, to je jedna z jam.

Nelpění je součástí jamy a nijamy. Když to řeknu úplně obyčejně, jsou to taková doporučení, návody, jak žít. A ta patří do jedné z jógových cest, rádžajógy neboli královské stezky. Někdy není vůbec lehké vzdát se své touhy. Ulpívat můžeme na svých představách, očekáváních, touhách, na čemkoli, i hmotném. A v tom nás může jóga inspirovat, když se jí věnujeme, když ji žijeme, dokáže otevřít netušené obzory a mnoho dveří. Já jsem se jí musela na nějaký čas vzdát a trvalo mi, než mi došlo, že lpím příliš. Někdy je těžké uvědomit si to. Když jsme v tom. Když se to děje. Je těžké z toho „vyjít“.

A pak, když to dokážeme, přijmeme, je to osvobozující. Věřím v sílu lidské bytosti, v to, že můžeme ladit svou mysl určitým směrem, dávat si záměry a pomalinku nebo i rychleji je zhmotňovat. Že tu naši cestu životem můžeme do jisté míry tvořit, přeměňovat a zárověn také věřím v to, že je nějaká nitka, vlákénko, které se line životem, toho, jak to bude a co je dáno.

A proto v přijetí a nelpění je vše.

Zastavit se a uvědomit si to.

Přijmout a být v proudu života. 

Pak je to úleva a nekonečná svoboda.