„Pomóc, ta opice skáče z větve na větev a né a né se zastavit. Žádná myšlenka, žádná myšlenka, žádná myšlenka…už to cítím jak jde, né nechoď ke mně, ještě ne, odejdi. Ale už se to blíží, už je to tady. A pak né, dneska to zvládnu, dneska se mi to povede, alespoň ještě pár vteřin. To dáš Gabrielko. A je to tu, už klepe na dveře, už se vkrádá. Je tu. Tak teda pojď, myšlenko, má milá.“ A samotnou mě vlastně vždycky překvapí co je zač, kde se vzala a co mi chce zase říct.
A je to tu, nabalují se další. „Tak jo namaluju ho dneska a barva?…světle modrá nebo spíš zelená?…zelená, ta se jí bude hodit k tý nový skřínce v chodbě…zelená? ty tmavě zelený šaty, co jsem viděla včera na netu, ty byly prostě nádherný…vlastně jsem podobný zahlídla nedávno na té paní, na zastávce, vzpomínám si, že vypadala nějak smutně, bylo mi jí trochu líto, asi se jí něco stalo…a pak projel cyklista na kole…taky už chci vytáhnout kolo a projet se, ale dneska nemůžu, ten obraz přeci a pak jdu cvičit, mohli by jsme pak ješte zajít s Terezkou do kavárny na rohu, to jejich kafe je prostě výborný.
Mám na mysli tu v tichu, neřízenou slovy ani hudbou. Jen já a ticho. No vlastně jen ticho:-) – tu jsem si přála umět a zažít, tu jsem se chtěla naučit. Zkoušela jsem to skoro každý den, pár měsíců v kuse a pořád to něšlo. Měla jsem disciplínu, k tomu jsem byla dost netrpělivá a taky mužská (výkoná), viděla jsem ten cíl a hodně, hooodně jsem se snažila. Chtěla jsem všechno hned. To byla moje slabina. A v tom mně jóga velice pomáhá.
Ty myšlenky skákaly jako opice z větve na větev a né a né chvíli posedět. A mně už ta doba skoro každodenní disciplíny přišla fakt dlouhá. Nedokázala jsem udržet pozornost na tom bílým plátně, co jsem si představovala. Na tom plátně, co “musí“ zůstat co nejdýl bílý, ani jeden myšlenkový mráček. Byla to pro mě doba zkoušení, pomůcek, rad, knih a všeho možného. A víte, kdy se to zlomilo? Kdy jsem začala mít pocit, že je to fajn, že už alespoň chvilku tu pozornost udržím. Když jsem to “pustila”. To snažení, výkon i disciplínu, když jsem na tom přestala lpět.
A s tím přišel i dobrý pocit. A z toho dobrého pocitu se to přehouplo najednou do chvíle (né chvilička úplně kraťoučká, ale CHVÍLE) kdy jsem si uvědomovala, že ty myšlenky tam stále jsou a „čekají“, ale moje plátno je už nějakou dobu úplně bílý:-) A to nelpění byla jen půlka úspěchu. A ta druhá půlka byla rada od mého učitele (z lektorského jógového kurzu), kterou vám sem chci napsat, protože mi v těch začátcích moc pomohla – metoda skrze 5 smyslů s otázkou.
Nejdříve se posaď do zkříženého sedu, sedu na patách nebo klidně na židli. Zhluboka se nadechni a pak dlouze zhluboka vydechni, jednou, dvakrát, třikrát, můžeš několikrát za sebou. Hluboký nádech a hluboký výdech. Soustřeď se jen na svůj dech. Vnímej ho celou svou pozorností.
*************************************************************************************************************
A poté:
*************************************************************************************************************
Myšlenky chviličku přicházet nebudou a pak až budeš cítit, že “už klepají na dveře”- v duchu jim zpříma polož otázku:
A touto větou se ten myšlenkový pochod na chvilku zastaví, ony tu otázku nečekají a utichnou. Když je oslovíme, sami se rozutečou. Můžeš se zeptat vícekrát po sobě, když budeš cítit, že vstupují na tvé bílé plátno. Tak toto byly moje začátky a technik a “návodů” je samozřejmě mnoho. A já jich také mnoho zkusila, když jsem s jógou začínala (<MUJ PRIBEH>). Postupem času pak ke mně chodily samy obrazy toho, jak ty opičky nachvíli zastavit. Ale tahle metoda byla pro začátek jednoduchá a účinná, tak třeba vám bude inspirací:-)